Bambusové rido

Tohle je moje první rido, na kterém jsem se naučil cyklický dech. Kvalita zvuku, se po rozehrání o něco zlepšila, ale právě teď je nástroj ve fázi umírání. Uprostřed se objevila velká prasklina, kterou jsem musel oblepit izolepou, protože spotřeba vzduchu, která je u bambusu už tak vysoká se ještě zvětšila. „ Je to bzučák, který každého otravuje.“ Tak ho charakterizuje má přítelkyně :))

Ale i přes tyto zlou charakteristiku ho mám moc rád. Při hraní na něm si dokážu nádherně uspořádat myšlenky a na chvíli vypadnout ze zaběhnutých vzorců chování. Je to pro mě medicína a zároveň i přítel. Čím více hrajete na rido tím více si k němu budujete vztah a snad i ono k vám. Někdy vás má rádo a někdy vám nedaruje nic. A právě tomuhle vděčím za dar cyklického dechu. Nebyly to galeje, ale cesta, která mněla jasně stanovený cil a byla příjemná.

Ale svůj vrchol tohle rido už zažilo, když na něm teď hraju tak jde vidět, že je něco v nepořádku, praskliny se pomalu rozšiřují a já si říkám, že brzy budu muset toto rido opustit a dovolit mu odpočívat na čestném místě. Přece jen první rido se nezahazuje, zvláště když se do tohoto hudebního nástroje zamilujete! Dříve než úplně odejde do věčných hracích siní, nahraju ukázku, kterou zde vložím, je třeba mít vzpomínku ne?

                                                              Více obrázků zde

Demiurgos

Kdysi dávno, bylo jen jedno. A to jedno bylo zcela plné samo sebou. Obsahovalo absolutně vše a přebývala v něm absolutní jednota. To jedno bylo absolutní moudrostí a dokonalostí. Neexistoval v něm čas, ani žádná jiná kategorie. Nevíme kdy, nevíme proč, ale od tohoto dokonalého jednoho vyšlehl mocný paprsek života, který se rozprostřel po celé věčnosti.  Z tohoto parsku vyšlehl další a pak další.  Každý z těchto parsků byl jeden svět, sféra, rovina bytí.  A náš příběh započal právě v jednom z nich.

            Ve své prázdnotě jsem musel, vytvořit něco co by mi dalo smysl.  Všude okolo byla jen hmota. A já jí uvedl do pohybu. Připravil jsem nádoby a ty se naplnily. Kéž bych to byl, já kdo je naplnil. Jedno neustále přetékalo samo sebou a toužilo po tom tvořit další a další světy. Proč? To nevím. Vlastně, vím toho poměrně málo. Téměř nic. Snad jen to, že jsem ten, který jsem, ten který budu a ten který byl. Mé nádoby se naplnily božstvím. A nikdy se nesmí, dozvědět kdo jsou a co by mohly být. Jsem jejich stvořitel, jsem ten kdo, je žárlivě milující. Jsem ten, kde potřebuje jejich víru, aby mohl být.

            Jsme lidé. Jsme smrtelní. Ale oproti němu jsme svobodní. On je zaslepen sám sebou a touhou po tom být milován. Nic jiného neumí, doopravdy nemiluje, pouze lpí na lži, kterou sám stvořil. On není vykupitel ze světa chaosu. Jsme to my samotní, kdo v sobě samých naleznou jednotu. A poté se vrátíme domů. Tak jako se vracejí vlci do svých rodných lovišť. Proto slyš smrtelný. Oslavuj svou smrtelnost, protože právě ona ti dává svobodu. Nahlédni do sebe a hleď, tak dlouho dokud z tebe nespadají okovy zlého Demiurgose. Nejsi nicotný, nejsi ubohý. To pouze pomíjivá mysl, plní rozkazy svého tvůrce. Odhlédni od ní a spatříš světlo.

Úvodní pohádka

Pro úplný začátek bych vám rad pověděl pohádku, kterou jsem kdysi napsal pro velice blízkého člověka. Je to pohádková povídka, která nechce šokovat. Chce spíše dát dobrou noc.

V dobách, kdy matička země byla ještě mladá a nezkažená, žil jeden vlk - mladý a nezkušený. Byl to povahou dobrodruh a k smrti rád cestoval. Neměl smysl pro život ve smečce. Bál se, že by ho omezovala a brala mu jeho svobodu, kterou měl. Miloval, když si mohl dělat, co chtěl - lovit při svitu měsíce, dívat se na hvězdy nebo jen tak pro radost utíkat a snažit se dohonit vítr. To byl jeho život a miloval ho. Je až s podivem, že tohle tempo udržoval tak dlouho.

A jednoho dne, když prozkoumával za jednoho časného rána blízky les uviděl něco, co nikdy předtím - člověka. Náš vlk se potichu ukryl do křoví a pozoroval to zvláštní “zvíře“. Nikdy před tím něco takového neviděl.Uvažoval jestli ten tvor bude k jídlu, ale nakonec si to rozmyslel, byl moc velký a navíc věděl že velká zvěř se špatně loví. Tak ho tedy se zaujetím pozoroval.

Člověk, kterého náš vlk pozoroval byl lovec - typický vesničan, který se ve své vesnici chtěl předvést s velkým úlovkem a získat si tak respekt a uznaní od svých vrstevníku.V tom se ozval orlí křik a lovec se zadíval na oblohu. Usmál se. Ze zad sundal luk a začal mířit na oblohu - na majestátního ptáka, který byl také na lovu.

Vlk si začal uvědomovat, že se děje něco, co by nemělo. Podíval se na oblohu a uvědomil si, že nemůže dovolit, aby byl orel zabit. Bál se, ale nakonec se rozhodl. Rozběhl se proti člověku, který se už chystal střílet - bohužel pro našeho vlka. Lovec si všiml šelestu ve trávě a stačil luk strhnout dolů. Prudké trhnutí krkem ukončilo život lovčího…ovšem vlk dostal šíp do jeho zadní levé nohy. Bolestivé zakňučení se neslo až nahoru k obloze kde letěl orel. Pak už vlk nevydržel obrovskou bolest a upadl do bezvědomí.

 

Byla noc. Vlk ležel stočený v klubíčku a blízko něj stál orel. Věděl, že vlk mu zachránil život a taky věděl, že kvůli němu teď leží s šípem v noze a pravděpodobně zahyne. Chtěl mu pomoct, nevěděl proč, obyčejně by se nad tímhle ani nepozastavil a odletěl pryč k horám. Ale tento tvor ho zaujal, něčím mu připomínal jeho. Uvažoval jak by mu pomohl a najednou věděl, co udělat.

„V horách žije stará vědma - léčitelka, která je schopna mluvit se zvířaty, ona bude vědět jak mu pomoci!“ Vlk se mezitím třásl, zdál se mu asi nějaký sen. Orel se na něho podíval a řekl “ vydrž vlku, dej mi den a přijdu s pomocí, hlavně vydrž!“

A tak orel vzlétl a bez přestávky letěl přes hluboké lesy, jezera a řeky k horám, kde žila vědma. Když se blížil k horám, už z dálky slyšel hlasy svých bratrů, ale neodpověděl na jejich volání, spěchal. Spěchal tak, jako nikdy.

Vědma byla jako obvykle na sběru bylin. Když se nad ní ozval křik jejího známého orla. Přistal kousek od ní na stromě a sdělil ji, co se stalo.Vědma nečekala a dala se do přípravy kouzelného lektvaru. Byla rychle hotova, protože v tomhle umění patřila mezi mistry. Připevnila lahvičku k noze orla a dala mu jasné pokyny. Stačí, aby se vlk z láhve napil a tělo šíp vyloučí a rána se sama zacelí. Orel nečekal a letěl za vlkem.

Cesta to byla hrozná, protože začala bouřka a hvězdy nesvítily ani měsíc a orel si začal zoufat, že to nezvládne, ale něco v něm ho pořád pohánělo…pořád a pořád. A tak letěl přes bouřku, přes liják a přes vichřici zpátky do lesů. Když přiletěl čekalo ho zlé překvapení. Lidi! Našli vlka a odtáhli ho pryč do svého brlohu (pardon vesnice). Orel věděl, co se děje s takovými zvířaty chycenými lidmi. Pro pobavení je ubijí k smrti a pak cítí triumf nad divokou a zlou šelmou.

Orel letěl dál…za lidmi, kteří vlka strčili do pytle a vláčeli ho k vesnici. Určitě byl polomrtvý, ale on věděl, že když použije lektvar, vlk bude zachráněn. Když lidi došli do vesnice, strčili vlka do klece, pobíhali okolo něj a občas do něj píchli klackem.Vlk se snažil postavit a rozbít klec, ale nešlo to, bolest v nohou a z ran kterému způsobili lidé při přesunu do vesnice, byla moc velká.

Stočil se do klubíčka a doufal, že tohle všechno je jen zlý sen. Lidé šli spát. Ráno je mělo čekat jejich velké vítězství nad šelmou. A to byla šance pro orla. Prudce sletěl ke kleci a rozbil láhev, pár kapek dopadlo na vlka.

Stalo se přesně tak, jak řekla vědma. Šíp i rány zmizely. Vlk byl zdravý. Dlouze se na orla díval. Toho dne vzniklo jedno z nejzvláštnějších přátelství jaké jenom tahle země pamatuje.Vlk prudce rozbil svým silným tělem dřevěnou klec a utíkal do lesa, orel letěl za ním. A pak když byli dost daleko od vesnice si opět pohledli do oči.

Vlk seděl na skále a orel na ohořelém stromě. Dlouho mluvili a čím dál tím víc zjišťovali, jak moc si jsou podobní. Od toho dne spolu lovili, cestovali a když byla dlouhá chvíle tak i rozmlouvali.

Dvě stvoření tak rozdílná, přesto tak stejná… A co se s nimi stalo dál? Někdo by řekl, že žili šťastně až do smrti, ale já říkám „oni žili se vším co k tomu patří…a možná ještě žijí! Kdo ví, byli to vždycky dobrodruhové.“