Dnes jsem zažil den ve kterém jsem doslova mrhal životním časem. Bylo to skoro jako byste se dívali do záchodové mísy a neustále splachovali stránky vaší oblíbené knihy. Nejhorší na tom je, že vám to vadí, ale stejně to nutkavě děláte.
Co jsem tedy dnes dělal? Díval jsem se na Battle Star Galacticu. Hodiny dne pomalu utíkaly a než jsem se nadál je den zase pryč.
Co bych zatraceně rád dělal? Něco smysluplného. A pevně věřím, že zítra se k tomu dokopu, už na mně čeká apologetický spis ve kterém budu pracně hledat zkreslené informace o Marcionovi. Pak snad chytnu i Rido a Kytaru. Plus nesmím zapomenout na tělocvik pro mé ztuhlé tělo.
A v čem je problém?
Z hlediska logoterapie nejspíše tento.
->Smysl byl dočasně překryt věcmi zbytečnými. V technickém žargonu bychom mohli říci, že jsme do benzinového motoru nalili naftu což vedlo skoro k zaseknutí. Doporučoval bych vyčistit a příště být rozvážnější.
Z hlediska svého bych řekl, že je zase čas práci ducha i těla. Protože, žít v tomhle světě jen tak den ode dne, bez toho, aby byl den naplněn alespoň malým smyslem je k nežití, ale spíše jen přežití.
Nevím, co je to za podivný pocit, který tě neustále žene někam výše. Může tě to pěkně ničit, mám s mrháním časem bohaté zkušenosti. I kdyby jsi se chtěl ale ztratit v chumlu kafkovských individuí, nejde to, ten pocit je pořád tady. Rozplynout se, nebýt, by nebylo špatné, nebýt tohoto.
OdpovědětVymazat