Tibetská kniha mrtvých, je pokládána za základní dílo tibetského buddhismu. Její Tibetský název zní Bar-do thos-grol (Vysvobození v bardu skrze naslouchání). Slovo Bardo, které se zde objevuje, znamená doslova mezi dvěma, tento pojem můžeme chápat ve smyslu prostorovém tak i časovém. Bard je tedy celá řada, a je nutné si vyčlenit, jaká barda používá právě kniha mrtvých, než se posuneme dále ve výkladu.
1. Skje-gnas bar-do „stav místa či prostoru rození“: Jedná se o interval mezi, spojením dvou rodičů a narozením nového jedince.
2. Skje-ši bar-do „stav mezi zrozením a smrtí“: Zjednodušeně řečeno náš život v tomto světě až po smrt.
3. Rmi-lam bar-do „stav snění“: Doba našeho spánku až po probuzení.
4. Bsam-gtan bar-do „stav pohroužení nebo soustředění mysli“ Toto je stav mysli při meditaci.
5. Čhi-khai bar-do „stav v okamžiku smrti“ Interval kdy jedinec začne umírat, až k okamžiku kdy dochází k oddělení ducha od těla. Je to interval představující první fázi posmrtného mezistavu, trvá zhruba tři a půl dne
6. Čhos-ňid bar-do „stav zakoušení“ stav kdy člověk podstupuje spoustu zkoušek a prožitků. V prvních sedmi symbolických dnech jsou to prožitky pokojné a dalších druhých hrozivé.
7. Srid-pai bar-do „stav vznikání“ Je to jedna z posledních fází, které zároveň ukončuje tento kruh bard. Člověk, který dojde až sem se pravděpodobně zrodí v jednom ze šesti samsarových světů. Tato fáze trvá do 49 dne. Tedy celkový počet dnu, kdy ještě člověk posmrtně přebývá je 49.
Jak je zřejmé podle názvu knihy, jsou v ní zmíněné pouze poslední tři jmenované barda. Smyslem knihy je mrtvého člověka osvobodit od neustálého absolvování této sedmi bodové smyčky.
Samsárová existence v jednom z šesti světů má ten nepříjemný aspekt, že je zde naprostá neukojitelnost tužeb a přání. Pokud například něco moc chceme a dosáhneme toho, naše žízeň není ukojena a chceme dosáhnout zase něčeho jiného stejnou měrou jako před tím. Je to podobný kruh, jako samotná cesta skrz barda. Hlavním symbolem je zde tedy nekonečný kruh, ze kterého není uniku a jsme v něm nemilosrdně podrobení nekončícímu sledu radostí a strastí (podle buddhismu jde spíše jen o strasti). Jediná cesta jak z toho kruhu ven, je skrz nahlédnutí a poznání příčin strastí. Komu se toto povede, stává se Buddhou. Cest k takovému nahlédnutí je mnoho a jednou z nich je Tantrajána, která je specifická pro Tibet. Učí metodám jak za pomocí okultních textů, symbolických praktik, magických rituálů, zaklínadel atd. dosáhnout osvícení. Tato cesta pracuje s aktivací psychických sil adepta a proto je nutné jí provádět s mistrem.
Tibetská kniha mrtvých je jedním z textu Tanrajány. Snaží se v každém posmrtném mezi stavu, pomoci poukázat na klíčové momenty, kterých lze využit k vysvobození daného člověka ze samsáry.
Úvod.
Jedná se převážně technického rázu a zároveň vypovídá o tom pro koho je tato kniha určena. Není určená:
1) Jogínům, kteří již dosáhli vysvobození v tomto světě.
2.)Jogínům, kteří se za života seznámili s meditační praxi a praktikují jí i v prvním stavu barda po smrti, díky čemuž dosáhnou vysvobození.
Pro všechny ostatní je četba této knihy více než žádoucí. Čtení knihy se děje vždy přes zprostředkovatele a zahajuje se ve chvíli, kdy dotyčnému nebožtíkovi ustane vnější dýchání, ale vnitřní dech ještě neustal. Dech je zde brán za míru života. Vnitřní dech, by se dal nazvat duší, životní energií člověka. Pokračovat ve čtení by se mnělo i po eventuálním odstranění těla a to po celých 49 dní.
Bordo Hodiny smrti.
V tomto úvodním bardu se dotyčnému zjeví jasné světlo, nazvané též světlem prapodstaty původní barda. Vzápětí ho pak bude následovat druhé světlo, které bude nebývalé jasné. A právě toto světlo může nebožtíkovi umožnit nazřít pravou podstatu světa a umožnit mu vystoupit ze samsáry hned na začátku. Velice zajímavé je, že vše toto probíhá ihned po ustání dýchání. Tedy v momentě kdy dotyčnému začíná odumírat mozek a selhávají všechny životní funkce.
Bardo Prapodstaty
V této fázi se začnou člověku zjevovat „komické přeludy“ v podobě nejrůznějších postav, zvuků, paprsků, světel, které ho děsí a nahánějí mu strach. Získává také iluzorní tělo, které je nezranitelné a nesmrtelné. Schopné cestovat skrz všechny čtyři kontinenty. Zemřelý ale nemůže komunikovat s okolím. Vidí své příbuzné, ale oni nevidí jeho. Kniha se zde snaží dotyčného upozornit, že všechny postavy, které vidí, pocházejí z něho samého. Jsou to představy, které si vytvořila jeho samsárová mysl. Jeho úkolem zde je poznat, že vše toto zlo, které ho sužuje, pochází z něho samotného. Pokud to pozná a setrvá v klidu, osvobodí se. Pokud ne pokračuje dále.
Po samsárových přeludech budou pokračovat vize pokojných božstev. Tito bohové nepřicházejí proto, aby dotyčného vyděsili, ale spíše aby ho vyvedli pryč a ukázali mu pravou cestu. Nesou v sobě mužské a ženské principy, ve své pokojné podobě. Vystupují z mysli dotyčného nebožtíka a měly by představovat jistou stránku jeho mysli. Je zde opět symbolika světla. Ostrého vysvobozujícího světla a matného světla, které strhává k Samsáře.
Pokud si vybere světlo matné, nastoupí hněvivá božstva. A ty v sobě budou obsahovat mužskou a ženskou energii, ale v hrozivé podobě. I tyto božstva vystupují z dotyčného samého a mohly by snad představovat svědomí, či antipersonu. Dotyčný je nabádán, aby se těchto božstev nebál, prokazoval jim patřičnou úctu a splynul s nimi v meditaci. Je zde velice žádoucí, aby dotyčný nepodléhal panice. Záleží zde, ale i na jeho karmě. Tedy na tom, jak se v životě choval, pokud bude mít karmu špatnou, tak právě ta ho bude strhávat více a více dolů.
Je velice nadčasové, že všechny tyto stavy jsou popisovány jako stavy mysli. Mysli, která se dostává do fáze neohraničenosti. Neohraničenost zde chápu tak, že vše co mysl při svém životě měla skryto a ohraničeno se nyní ve stavu smrti, kdy není mysl omezená tělesnými záklopkami, vyvalí ven. A dotyčný jedinec tomuto musí vzdorovat. V této mysli, přežívá dotyčný jedinec, který se jí snaží opustit. Ať už je mysl, ve které se toto dobrodružství odehrává individuální nebo kolektivní jde tu o to, že se ní jedinec snaží uniknout a přesunout se jinde. Při tomto boji zažívá doslova psychologickou hru, ve které se mu zjevují ty nejzákladnější archetypy. Tím nejdůležitějším je podle mě všudypřítomné jasné a matné světlo. Jasné světlo je zde žebříkem, který vede k vysvobození, nehlédnutí, osvětlení světa. To matné neosvětluje, ale spíše zakaluje. Ale pro necvičeného, hrubého člověka je matné světlo příjemnější, protože při pohledu na něj se nebojí. Ostré světlo totiž vede člověka jinam, jinakost zde působí strach a děs. Ostré světlo totiž sebou nese absolutní opuštění tohoto světa, cestu do neznáma. Jde zde o překonání strachu. Cvičená mysl, která medituje, se nebojí, je klidná a je schopná vydržet jasné světlo a postoupit dále.
Bardo Vznikání
V této fázi se duch začíná toužit po nové existenci. Nedosáhl osvícení a je nucen najít si nové tělo. Všude okolo něj je temnota, pronásledují ho děsivé vize lidožravých rákšasů, hukot rozpadajících se hor, vylévající se moře, šířící se požár a zvedající se silný vítr. Opět toto vše je pouze poslední plamínek jeho mysli, tíha podvědomí zde na člověka nesnesitelně padá a nutí jej co nejdříve vstoupit do jednoho z šesti samsárových světů. Zároveň všechny obrazy, které pozoruje, v sobě opět nesou určité druhy symboliky. Následně dojde k vrcholu projevu podvědomí, zjeví se zde pán smrti Jamádži. Zemřelého se zmocní obrovská úzkost a pokusí se lhát o tom, že neudělal nic špatného. Dojde k jeho rozsouzení a paradoxně zde soudí sebe samého. Protože Jamádží je opět projevem jeho mysli. A je brán jako určitý projev prázdnoty. Kniha zde nabádá opět k tomu, aby se dotyčný ponořil do meditace a rozeznal, že vše okolo něj není skutečnost ale Bardo. A tímto poznáním, kterým by pochopil iluzornost tohoto světa, by měl možnost se osvobodit.
Právě v tomto momentě je tato kniha velice zajímavá. Poukazuje na to, že jakmile člověk pochopí iluzornost světa smrti, osvobodí se. Je to zjednodušené tím, že už není v hmotném světě, který je podle Buddhistu také iluzorní. A také tím, že si pamatuje na realitu hmotného světa, do které se již nemá možnost vrátit. Je to tedy podobné jako pochopení toho, že sním sen jen bez možnosti vrátit se do těla. V tom případě, pokud je zde svět smrti, ve které je plně přítomen iluzí je tím pádem iluzí i realita ve které žil před tím. V této realitě je, ale čistě racionální odvození iluzornosti nemyslitelné. Protože i když si toto přečtu a pochopím, vždy zde zůstane plamínek jistoty, který si bude vždy byť i podvědomě stát za tím, že je tato realita skutečná.
Poté následuje pokus o uzavření „luna“ ze kterého bude dotyčný vstupovat do jednoho z šesti samsárových světů. Pokud se ani ten nepovede skrz několik metod, které jsou v knize popisovány. Nezbude dotyčnému nic jiného než si vybrat jeden z možných světu do, kterého se narodí.
1. Svět lidí. Ten je rozdělen na čtyři světadíly. Žádoucí je si vybrat takové místo, kde bych mohl být duchovně vzdělán.
2. Svět bohů. Vstup do něj se pozná podle nádherných mnohaposchoďových chrámů.
3. Svět Polobohů. Je označen hájem a roztočeným ohňovým kolem. Do tohoto místa není doporučen vstup.
4. Svět zvířat. Jde rozeznat podle mlhy a skalních jeskyň ani zde není doporučen vstup.
5. Svět Hladových duchů je označován holými kameny, nebo čímsi černým co trčí z kamenů. Kde se zde narodí, bude pociťovat rozmanité muka hladu a žízně. Toto místo se velice nedoporučuje.
6. Peklo je ponurá krajina s černými a červenými domy. Ten kdo zde vstoupí bude nevyslovitelně trpět. Ten kdo sem jednou vejde se ven jen tak brzo nedostane. Vstup se extrémně nedoporučuje.
Závěrem bych chtěl říci, že Kniha mrtvých není pesimistická. Poskytuje totiž pocit, že pokud dotyčný zemře a jeho cesta se mu nezdaří, nic špatného se vlastně neděje. Je zde pouze promarněna příležitost, kterou je možno opakovat. I kdyby se dotyčný dostal do pekla, za nějakou dobu z něj vyjde a bude mít možnost opět podstoupit stejnou cestu a vyjít z kruhu.
Dále se mi tato kniha jeví, jako popis neohraničené mysli, nevědomí. A snad i praktickou pomůckou jak nahlížet na svět a dosáhnout osvobození. Protože tento svět je stejně tak bardo, jako bardo, které podstupujeme při naší smrti. Pokud se tedy budeme držet výkladu knihy. Ve své podstatě jde tedy vždy o to samé, meditovat, pochopit a prožít vlastní nelezenou pravdu. Co je dál za vlastní prožitou pravdu nikdo neví, protože zde již opouštíme pojmový aparát přemyšlení a dostáváme se do mystického uvažování, které není mysl schopna pojmy a slovy vyjádřit.
Hlavní zdroj:
Tibetská kniha mrtvých, přel Josef Kolmaš, Praha Odeon 1991, 80-207-0231-8
