Deník Strážného

14.Slunobraní 850 Údolního Letopočtu
Dnes byl zvláštní den, hlídka ubíhala neskutečně pomalu. Přesně takové dny nesnáším. Přes bránu, jsem pustil jen pár pocestných a obchodníků. Ale pak jsem uslyšel z blízkého lesa šílený smích. Takový…Neumím to popsat, ale mrazilo mně. Pak to přestalo… Naštěstí proběhlo střídání stráží… Zkusím na to nemyslet. Raději už konečně vyřežu to kolébku pro svého syna. Žena mě už plísní přes týden…

18.Slunobraní 850 Údolního Letopočtu
Včera se stalo něco strašného! Jedna celá karavana s jídlem byla nalezena zmasakrovaná. Téměř, já nevím rituálně? Všichni v ní bez rozdílu byli rozsekání na kusy. I zvířata. A nic z ní nebylo ukradeno. Starší ve vesnici si myslí, že to byl nějaký běs. Skvělé! A zrovna já musím být Strážný. Zatím naštěstí není v plánu, žádná trestná výprava. Chraň Perun! Ty lesy okolo vesnice jsou... Ne nebudu zbytečně plašit sám sebe. Alespoň že ta kolébka je už hotová! Žena měla radost. Já také konečně po dlouhé době smím do její postele…

20.Slunobraní 850 Údolního Letopočtu
Katastrofa! Noční služba byla strašná! Nejhorší v mém životě…Nějaký šílenec s pěnou u hyby vyběhl z lesa. Byl celý od krve v roztrhaných hadrech. A páchl tak moc, že se mi chtělo zvracet. Nechápu to, byl vyhublý až na kost a v ruce držel nádherný meč, který jasně zářil. Sic byl také od krve. Zabil jsem ho. Nebylo jiné volby…Ale nejvíc mě vyděsilo to, když umíral. Úlevně se na mně usmál…Pak jsem už jen jeho tělo hodil do stoky. Takových jako on, tam je nepřeberné množství. Velitel by mi ten jeho meč jistě zabavil. Proto budu dělat jako by se dnes nic nestalo! V každém případě mám nový meč.

21.Slunobraní 850 Údolního Letopočtu
Ten meč! Naprosto úžasná zbraň! Dnes jsem na výcviku stráží porazil velitele! Jako by mojí ruku vedl někdo jiný. Ten meč mi dává obrovskou sílu! Jak jen se k němu mohl dostat ten trhan? Pche teď má ten meč pána jakého si zaslouží! Velitel se ptal, odkud ten meč mám. Řekl jsem mu, že je to dar od vzdáleného příbuzného. Sežral to i s navijákem…Hlupák.
Služba uběhla dnes hodně rychle. A doma mě čeká odměna… Žena je v posteli sdílnější než obvykle. Konečně…Konečně se mi začalo dařit!

25. Slunobraní 850 Údolního Letopočtu
Nevím proč…Ale vždy když usínám, začínám slyšet takový…divný šepot. Dětské hlásky. Ne dětské. Spíš zvracené hlasy nějakých démonu. A každou noc je to silnější. Zatím nevím, co říkají. Ale mám z toho husí kůži. Nemůžu spát…Nemůžu usnout! Vždy když na mě jde spánek…Tak je slyším! Když si zacpu uši, tak je taky slyším… Ale nakonec usnu a pak nastane to peklo… Sny plné krve, zabíjení, zvráceností… A v těch snech v dálce na kopci stojí postavy. A jednu z nich sem poznal… Byl to ten trhan co jsem ho zabil. Nesmím na to myslet. Prostě nesmím….

27. Slunobraní 850 Údolního Letopočtu
Kurva! Dnes jsem zmlátil svou ženu do krve. Nevím proč takový záchvat šílenství. Na malou chvíli jsem se nemohl ovládnout a jen jsem sledoval svou ruku, jak jí bije do bezvědomí. Teď pláče… Můj syn taky. A já…taky pláču. Já…já…Nevím co se děje. Dnes jsem ani nešel na službu. A ty hlasy… Už je slyším pořád, ten šepot. Ten šepot. Musím přejít na to co se děje.

28. Slunobraní 850 Údolního Letopočtu
To ten posraný meč! Je to ním vím to! Ty skurvené znaky září více a více. Chtěl jsem ho hodit do jezera. Ale nešlo to. Vždycky mě něco zadrželo. Musím zajít za vědmou. Ta bude vědět co s tím. U Peruna ten meč je prokletý! Jsem blázen… Takový blázen. Proč jsem se ho jen dotýkal, mohlo mi to dojít hned…. Žena pořád pláče. Nepřibližuji se k ní. Hlasy sílí. Už rozeznávám slova. Jedno z nich je zabij…

29. Slunobraní 850 Údolního Letopočtu
Hmmm dnes jsem zabil vědmu. Když pronášela zaklínadlo. Tak jsem se zase přestal ovládat. A uškrtil ji holýma rukama. Nevím proč…Ale bylo mi dobře tak moc dobře. NE! Co to píšu… Bože není jiná šance, ztrácím sám sebe. Zabiju se… Ano. Elis… Promiň za to všechno. Zajdi za kapitánem… A ten ti pomůže. Miluji tě…a vždy budu milovat!

30. Slunobraní 850 Údolního Letopočtu
Ne! Ne! Proč… Já, nemohu se zabít, ta ruka se vždy vrátí a zadrží meč… Nejde se ho zbavit už s ním i spím. A to nejhorší… Zabil jsem Elis. Roztrhal jsem jí jako nějaké zvíře. A svého syna jsem… NE, jsem zrůda… Musím do lesa…Tam neublížím nikomu……

31.Slunobraní 850 Údolního Letopočtu
Byl jsem hlupák. Dříve jsem měl zavřené oči a nyní jsem je otevřel. Pocítil jsem radost koupat se v krvi. Zabíjet. A ničit. To je mým osudem ty hlasy, jsou dobří rádcové. Říkají mi co mám dělat a já to dělám. Zabíjím a zabíjím…. Taková nádhera. Zabíjím pomalu. A vesnice se bojí. Cítím její strach až sem… Těším se na sny…Vždy je tam tolik…věcí.

10.Stromopadu Údolního Letopočtu
….Hlasy sílí i když jejich zvuk zní tak krásně
jako by mé poslední zbytky mě samotného mizely. Nevadí mi to… Už mi nevadí nic. Musím poslouchat hlas meče.

15. Stromopadu Údolního Letopočtu zapsáno velitelem stráží města Hlubina
Poslední zápisek, nenapsal již ten prokletý šílenec. Ale já… Našli jsme toho blázna vyhublého na kost. Jeho šílenství bylo už tak veliké, že ani nejedl, myslel jen na zabíjení. Po přečtení deníku, jsem rozhodl, toho meče se už nikdo nedotkne a tato jeskyně bude zavalena kamením. I se mnou. Protože… já se toho meče dotkl. Já, budu poslední oběť meče. Je mi líto… že už neuvidím svou rodinu a přátelé. Je mi líto, že se mou mohylou stala tahle jeskyně. Zkoušel jsem se zabít, ale podle očekávaní, nešlo to. Zatím ještě neslyším hlasy ale…To přijde. Vím to… Nechť je tento zápisek varováním, pro vás kdo stojíte nad mou kostrou a nádherným mečem.
…kež by Morana přišla co nejdříve… Svítilna už dohořívá…. Sbohem.

Turisas - Katuman Kaiku

Jedna z mých nejoblíbenějších písniček. Kapela je jinak metalová. Označení má myslím Vikingský Metál. Tahle skladba je naprostá výjimka v jejich repertoáru. Ať tak či onak, tahle píseň mě zasahuje neskutečně hluboko a ukazuje přesně to co nedokážu vyjádřit slovy. Tam kde je řeč a její znakový systém krátký, tam musí nastoupit hudba!

Plastové rido

Po mých školních pracích, bych se zase chtěl trošku věnovat svému milovanému nástroji a jeho variantách. Tentokrát to bude obyčejná plastová trubka :o))
Její výhoda spočívá v ceně, seženete jí v podstatě v jakémkoli Hornbachu či jiném kutilském obchodu za pár korun. Pokud si na ní vyrobíte vhodný voskový náustek, tak máte nástroj na hraní. Nevýhody jsou v tom, že takovéto didgeridoo bude mít plastový zvuk, plus to bude správný bzučák vysokého pro mnoho lidí snad i nepříjemného ladění. Ale máte tu výhodu, že vám nepraskne, pokud si na to teda nešlápnete:o).
Pro srovnávání v jednom z dalších příspěvku poskytnu zvukové srovnání bambusu a plastové trubky.

Tady máte návod jak vyrobit náustek.Tady

Tibetská Kniha mrtvých

Tibetská kniha mrtvých, je pokládána za základní dílo tibetského buddhismu. Její Tibetský název zní Bar-do thos-grol (Vysvobození v bardu skrze naslouchání). Slovo Bardo, které se zde objevuje, znamená doslova mezi dvěma, tento pojem můžeme chápat ve smyslu prostorovém tak i časovém. Bard je tedy celá řada, a je nutné si vyčlenit, jaká barda používá právě kniha mrtvých, než se posuneme dále ve výkladu.

1. Skje-gnas bar-do „stav místa či prostoru rození“: Jedná se o interval mezi, spojením dvou rodičů a narozením nového jedince.

2. Skje-ši bar-do „stav mezi zrozením a smrtí“: Zjednodušeně řečeno náš život v tomto světě až po smrt.

3. Rmi-lam bar-do „stav snění“: Doba našeho spánku až po probuzení.

4. Bsam-gtan bar-do „stav pohroužení nebo soustředění mysli“ Toto je stav mysli při meditaci.

5. Čhi-khai bar-do „stav v okamžiku smrti“ Interval kdy jedinec začne umírat, až k okamžiku kdy dochází k oddělení ducha od těla. Je to interval představující první fázi posmrtného mezistavu, trvá zhruba tři a půl dne

6. Čhos-ňid bar-do „stav zakoušení“ stav kdy člověk podstupuje spoustu zkoušek a prožitků. V prvních sedmi symbolických dnech jsou to prožitky pokojné a dalších druhých hrozivé.

7. Srid-pai bar-do „stav vznikání“ Je to jedna z posledních fází, které zároveň ukončuje tento kruh bard. Člověk, který dojde až sem se pravděpodobně zrodí v jednom ze šesti samsarových světů. Tato fáze trvá do 49 dne. Tedy celkový počet dnu, kdy ještě člověk posmrtně přebývá je 49.

Jak je zřejmé podle názvu knihy, jsou v ní zmíněné pouze poslední tři jmenované barda. Smyslem knihy je mrtvého člověka osvobodit od neustálého absolvování této sedmi bodové smyčky.
Samsárová existence v jednom z šesti světů má ten nepříjemný aspekt, že je zde naprostá neukojitelnost tužeb a přání. Pokud například něco moc chceme a dosáhneme toho, naše žízeň není ukojena a chceme dosáhnout zase něčeho jiného stejnou měrou jako před tím. Je to podobný kruh, jako samotná cesta skrz barda. Hlavním symbolem je zde tedy nekonečný kruh, ze kterého není uniku a jsme v něm nemilosrdně podrobení nekončícímu sledu radostí a strastí (podle buddhismu jde spíše jen o strasti). Jediná cesta jak z toho kruhu ven, je skrz nahlédnutí a poznání příčin strastí. Komu se toto povede, stává se Buddhou. Cest k takovému nahlédnutí je mnoho a jednou z nich je Tantrajána, která je specifická pro Tibet. Učí metodám jak za pomocí okultních textů, symbolických praktik, magických rituálů, zaklínadel atd. dosáhnout osvícení. Tato cesta pracuje s aktivací psychických sil adepta a proto je nutné jí provádět s mistrem.
Tibetská kniha mrtvých je jedním z textu Tanrajány. Snaží se v každém posmrtném mezi stavu, pomoci poukázat na klíčové momenty, kterých lze využit k vysvobození daného člověka ze samsáry.

Úvod.

Jedná se převážně technického rázu a zároveň vypovídá o tom pro koho je tato kniha určena. Není určená:

1) Jogínům, kteří již dosáhli vysvobození v tomto světě.

2.)Jogínům, kteří se za života seznámili s meditační praxi a praktikují jí i v prvním stavu barda po smrti, díky čemuž dosáhnou vysvobození.

Pro všechny ostatní je četba této knihy více než žádoucí. Čtení knihy se děje vždy přes zprostředkovatele a zahajuje se ve chvíli, kdy dotyčnému nebožtíkovi ustane vnější dýchání, ale vnitřní dech ještě neustal. Dech je zde brán za míru života. Vnitřní dech, by se dal nazvat duší, životní energií člověka. Pokračovat ve čtení by se mnělo i po eventuálním odstranění těla a to po celých 49 dní.

Bordo Hodiny smrti.

V tomto úvodním bardu se dotyčnému zjeví jasné světlo, nazvané též světlem prapodstaty původní barda. Vzápětí ho pak bude následovat druhé světlo, které bude nebývalé jasné. A právě toto světlo může nebožtíkovi umožnit nazřít pravou podstatu světa a umožnit mu vystoupit ze samsáry hned na začátku. Velice zajímavé je, že vše toto probíhá ihned po ustání dýchání. Tedy v momentě kdy dotyčnému začíná odumírat mozek a selhávají všechny životní funkce.

Bardo Prapodstaty

V této fázi se začnou člověku zjevovat „komické přeludy“ v podobě nejrůznějších postav, zvuků, paprsků, světel, které ho děsí a nahánějí mu strach. Získává také iluzorní tělo, které je nezranitelné a nesmrtelné. Schopné cestovat skrz všechny čtyři kontinenty. Zemřelý ale nemůže komunikovat s okolím. Vidí své příbuzné, ale oni nevidí jeho. Kniha se zde snaží dotyčného upozornit, že všechny postavy, které vidí, pocházejí z něho samého. Jsou to představy, které si vytvořila jeho samsárová mysl. Jeho úkolem zde je poznat, že vše toto zlo, které ho sužuje, pochází z něho samotného. Pokud to pozná a setrvá v klidu, osvobodí se. Pokud ne pokračuje dále.
Po samsárových přeludech budou pokračovat vize pokojných božstev. Tito bohové nepřicházejí proto, aby dotyčného vyděsili, ale spíše aby ho vyvedli pryč a ukázali mu pravou cestu. Nesou v sobě mužské a ženské principy, ve své pokojné podobě. Vystupují z mysli dotyčného nebožtíka a měly by představovat jistou stránku jeho mysli. Je zde opět symbolika světla. Ostrého vysvobozujícího světla a matného světla, které strhává k Samsáře.
Pokud si vybere světlo matné, nastoupí hněvivá božstva. A ty v sobě budou obsahovat mužskou a ženskou energii, ale v hrozivé podobě. I tyto božstva vystupují z dotyčného samého a mohly by snad představovat svědomí, či antipersonu. Dotyčný je nabádán, aby se těchto božstev nebál, prokazoval jim patřičnou úctu a splynul s nimi v meditaci. Je zde velice žádoucí, aby dotyčný nepodléhal panice. Záleží zde, ale i na jeho karmě. Tedy na tom, jak se v životě choval, pokud bude mít karmu špatnou, tak právě ta ho bude strhávat více a více dolů.
Je velice nadčasové, že všechny tyto stavy jsou popisovány jako stavy mysli. Mysli, která se dostává do fáze neohraničenosti. Neohraničenost zde chápu tak, že vše co mysl při svém životě měla skryto a ohraničeno se nyní ve stavu smrti, kdy není mysl omezená tělesnými záklopkami, vyvalí ven. A dotyčný jedinec tomuto musí vzdorovat. V této mysli, přežívá dotyčný jedinec, který se jí snaží opustit. Ať už je mysl, ve které se toto dobrodružství odehrává individuální nebo kolektivní jde tu o to, že se ní jedinec snaží uniknout a přesunout se jinde. Při tomto boji zažívá doslova psychologickou hru, ve které se mu zjevují ty nejzákladnější archetypy. Tím nejdůležitějším je podle mě všudypřítomné jasné a matné světlo. Jasné světlo je zde žebříkem, který vede k vysvobození, nehlédnutí, osvětlení světa. To matné neosvětluje, ale spíše zakaluje. Ale pro necvičeného, hrubého člověka je matné světlo příjemnější, protože při pohledu na něj se nebojí. Ostré světlo totiž vede člověka jinam, jinakost zde působí strach a děs. Ostré světlo totiž sebou nese absolutní opuštění tohoto světa, cestu do neznáma. Jde zde o překonání strachu. Cvičená mysl, která medituje, se nebojí, je klidná a je schopná vydržet jasné světlo a postoupit dále.

Bardo Vznikání

V této fázi se duch začíná toužit po nové existenci. Nedosáhl osvícení a je nucen najít si nové tělo. Všude okolo něj je temnota, pronásledují ho děsivé vize lidožravých rákšasů, hukot rozpadajících se hor, vylévající se moře, šířící se požár a zvedající se silný vítr. Opět toto vše je pouze poslední plamínek jeho mysli, tíha podvědomí zde na člověka nesnesitelně padá a nutí jej co nejdříve vstoupit do jednoho z šesti samsárových světů. Zároveň všechny obrazy, které pozoruje, v sobě opět nesou určité druhy symboliky. Následně dojde k vrcholu projevu podvědomí, zjeví se zde pán smrti Jamádži. Zemřelého se zmocní obrovská úzkost a pokusí se lhát o tom, že neudělal nic špatného. Dojde k jeho rozsouzení a paradoxně zde soudí sebe samého. Protože Jamádží je opět projevem jeho mysli. A je brán jako určitý projev prázdnoty. Kniha zde nabádá opět k tomu, aby se dotyčný ponořil do meditace a rozeznal, že vše okolo něj není skutečnost ale Bardo. A tímto poznáním, kterým by pochopil iluzornost tohoto světa, by měl možnost se osvobodit.
Právě v tomto momentě je tato kniha velice zajímavá. Poukazuje na to, že jakmile člověk pochopí iluzornost světa smrti, osvobodí se. Je to zjednodušené tím, že už není v hmotném světě, který je podle Buddhistu také iluzorní. A také tím, že si pamatuje na realitu hmotného světa, do které se již nemá možnost vrátit. Je to tedy podobné jako pochopení toho, že sním sen jen bez možnosti vrátit se do těla. V tom případě, pokud je zde svět smrti, ve které je plně přítomen iluzí je tím pádem iluzí i realita ve které žil před tím. V této realitě je, ale čistě racionální odvození iluzornosti nemyslitelné. Protože i když si toto přečtu a pochopím, vždy zde zůstane plamínek jistoty, který si bude vždy byť i podvědomě stát za tím, že je tato realita skutečná.
Poté následuje pokus o uzavření „luna“ ze kterého bude dotyčný vstupovat do jednoho z šesti samsárových světů. Pokud se ani ten nepovede skrz několik metod, které jsou v knize popisovány. Nezbude dotyčnému nic jiného než si vybrat jeden z možných světu do, kterého se narodí.

1. Svět lidí. Ten je rozdělen na čtyři světadíly. Žádoucí je si vybrat takové místo, kde bych mohl být duchovně vzdělán.

2. Svět bohů. Vstup do něj se pozná podle nádherných mnohaposchoďových chrámů.

3. Svět Polobohů. Je označen hájem a roztočeným ohňovým kolem. Do tohoto místa není doporučen vstup.

4. Svět zvířat. Jde rozeznat podle mlhy a skalních jeskyň ani zde není doporučen vstup.

5. Svět Hladových duchů je označován holými kameny, nebo čímsi černým co trčí z kamenů. Kde se zde narodí, bude pociťovat rozmanité muka hladu a žízně. Toto místo se velice nedoporučuje.

6. Peklo je ponurá krajina s černými a červenými domy. Ten kdo zde vstoupí bude nevyslovitelně trpět. Ten kdo sem jednou vejde se ven jen tak brzo nedostane. Vstup se extrémně nedoporučuje.

Závěrem bych chtěl říci, že Kniha mrtvých není pesimistická. Poskytuje totiž pocit, že pokud dotyčný zemře a jeho cesta se mu nezdaří, nic špatného se vlastně neděje. Je zde pouze promarněna příležitost, kterou je možno opakovat. I kdyby se dotyčný dostal do pekla, za nějakou dobu z něj vyjde a bude mít možnost opět podstoupit stejnou cestu a vyjít z kruhu.
Dále se mi tato kniha jeví, jako popis neohraničené mysli, nevědomí. A snad i praktickou pomůckou jak nahlížet na svět a dosáhnout osvobození. Protože tento svět je stejně tak bardo, jako bardo, které podstupujeme při naší smrti. Pokud se tedy budeme držet výkladu knihy. Ve své podstatě jde tedy vždy o to samé, meditovat, pochopit a prožít vlastní nelezenou pravdu. Co je dál za vlastní prožitou pravdu nikdo neví, protože zde již opouštíme pojmový aparát přemyšlení a dostáváme se do mystického uvažování, které není mysl schopna pojmy a slovy vyjádřit.

Hlavní zdroj:
Tibetská kniha mrtvých, přel Josef Kolmaš, Praha Odeon 1991, 80-207-0231-8

Kritika Reduktivní pohledu věd, zvláště těch neurologických

Při návštěvách Neuroetických seminářů, mě zaujalo a snad i trošku zarazilo to, že neurobiologické přístupy se snaží člověka redukovat pouze na živoucí stroj, jehož úkolem je rozmnožit se a dál předat svůj genový kód.
Velice mi také vadí, že Neuroetika, zapomíná na ostatní vědy. Jakožto je například psychologie. Pominu li velkou inspiraci v behavioristických teoriích. Pořád zde zbývají odnože, které mají co k lidské mentalitě říci. Psychoanalýza, diskutabilní ale přesto uznávána transpersonální psychologie. Stejně tak opomíná Religionistiku, což je na jednu stranu docela pochopitelné, neurobiologie je věda čistě materiální. Ten hlavní princip kolem, kterého se vše ubírá, je mozek a veškeré věci, kterým věříme, si vytvořil právě on, aby nám usnadnil pobyt na tomto světě. Pocity posvátna jsou tudíž jen iluzí, kterou nám poskytuje náš mozek, k tomu abychom mohli plnohodnotně žít. Protože člověk bez jistého druhu víry, není schopen existovat. Projevy posvátna a všechny stavy jim způsobené vytváří pouze náš mozek. Zní to logicky, ale je zde velice zásadní chyba, která je neskutečně tristní a svědčí o tom, že neurobiologové v sobě nemají základy filozofického uvažování, které se drží zdravé pochybnosti a tolerance. Neurobiologové už svou pravdu mají a tou pravdou je to, že mozek je měrou všech věcí, které člověka dělají člověkem.
Člověk jako takový je tvor racionální. Tedy je schopen uvažovat a vytvářet různé koncepty a pohledy na svět. Naše západní tradice myšlení se pevně drží uvažování pojmového. Pojmové uvažování, se vyznačuje tím, že je schopno vytvořit obecné výroky a díky nim pak uchopovat svět. Těmito obecnými výroky jsme schopni bez problému označit všechno, co existuje v hmotném světě. Problém nastane, pokud se snažíme označit něco co by mělo tento svět přesahovat. Zůstane zde pak jen prázdný pojem, který obecný pojem nijak nevystihuje a nic o něm nevypovídá. Díky tomuto problému vznikly nejrůznější metafyzické teorie, které se s tímto problémem pokoušely vyrovnat, a právě díky nim vznikaly úžasné myšlenkové konstrukce, které bohužel o skutečném světě moc nevypověděly a spíše než vědou byly pohádkami.
Pojmové uvažování, je tedy značně omezeno (peras). Pokud zůstaneme na této rovině omezenosti, tak se veškeré teorie o podstatě člověka a bohu stávají vyvratitelnými, protože jsme nucení používat snadno vyvratitelný axiomatický systém. Příkladem budiž Neurobiologická teorie, jejíž hlavním axiomem je to, že vše co dělá člověka člověkem, pramení z mozku. Ač to na první pohled jako axiom nevypadá, je to tvrzení, které se podobá velice například tvrzení, že vše co dělá člověka člověkem, pramení z jeho duše. Rozdíl je v pouze v tom, že duše není prokázána mozek ano.
Neurobiologie předkládá spoustu výzkumu, které její argumenty potvrzují. Ale chybí jí zde diskuze s filozofy, religionisty, psychology. Chybí zde Falzifikační procedura. A tím pádem neurobiologie jako taková vypadává z oboru filozofie. Ona už nehledá, ona ví. Toto byla kritika v rámci západního filozofického uvažování. Nyní postoupíme k rozdílnému jazyku uvažování. K východní filozofii, která se v očích vědy jeví, jako nevědecká, protože často tíhne k mysticismu. Ale v rámci tohoto referátu muže nabídnou zajímavou kritiku, která se správným výkladem bude adekvátní i pro náš západní systém uvažování.

„Kdo zří mnohost, a nikoliv jednotu, putuje od smrti k smrti.“ Na to dodává velice slavný a uznávaný Bengálský filozof a básník Thakur: „Je to úplnost propojená v částech, nekonečnost odhalující se v okamžení. Touto úplností je Pravda, jediná, úplná, „věčná“, absolutní cíl našeho směřování. Těmi částmi jsou všechny naše pravdy, ať „vědecké“ či nevědecké, které teprve dohromady skládají pravdu celou. A jakožto lidé s mnohasetletou kulturní tradicí spojenou novověkou vědou „zříme mnohost těchto pravd“ odhalující se v ohraničeních, ať již jedná, střídá druhou v chronologiích naší kulturní historie, nebo ať již leží před námi. Ohraničují se vůči sobě navzájem a přecházením od jedné této pravdy k druhé. Putujeme od smrti k smrti. A přece však je některým dáno zřít nekonečnost, v niž se všechna ohraničující se odhalení skládají.“
Když jsme nyní slyšeli tento úryvek slavného Indického básníka a filozofa pozorujeme, že měrou pravdivosti, zde není vědeckost ale nazření. Východní metafyzické teorie pravdy ve svém základu a teď to docela zobecním, počítají s tím, že lidské ratio je ze své podstaty omezené. A není schopno pojmout pravdu ve své úplnosti. Pravda zde nese mnohem více než jen poznání, toho, že jen něco skutečné případně, že je něco verifikováno. Pravda je zde naplnění daného jedince. Protože jen jedinec, který dosáhl nazření, osvícení, nirvány, probuzení. Zná absolutní pravdu. Je nedělitelná, pojmově neuchopitelná, je ve skrytu. Cesta k ní vede skrz kontemplaci a empirii. Když slyšíme toto, je docela zřejmé proč západní vědecký svět tuto teorii pravdy odmítá. Není ověřitelná racionálními postupy. Přece jen vědci se nesníží k tomu, aby prováděli po dobu několika let meditace a další nejrůznější praktiky východních filozofických systému, když při tom úspěch není zaručen! Není to vědecké, nedá se to měřit, nedá se to zopakovat. Ale zase na druhou stranu, není stejně tak nevědecké říct bez jakéhokoliv empirického ověření těchto praktik, že se jedná o něco naprosto nesmyslného? Možná snad proto, že tyto teorie pravdy sebou nesou poznání absolutní, je pro vědu nepřijatelné. Vědecké teorie používají pojmový systém, ratio a tudíž si absolutno nárokovat nemohou. Možná by bylo lepší připustit, že existují i jiné systémy než ty vědecké. Jen používají zcela jiný myšlenkový aparát než pojmový. Nechci tím říkat, že je vědecké myšlení zbytečné. To rozhodně ne, život bez něj bych si dnes jen těžko dokázal představit. Chci pouze říct, že by mělo trochu slevit ze své arogance a předpojatosti a mezi těmito vědami bohužel nalézá i neurobiologie.
A při tom je mi velice líto, že tato věda nespolupracuje s těmi ostatními. Nelze jí totiž upřít, že mozek je náš primární orgán. Je pro nás něco, jako je procesor a základní deska v počítači. To jak se tento „počítač“ programuje, nevíme. Víme jen, že máme nějaké „programy“. Podle kterých jsme schopni se pohybovat v tomto světě. A nyní bych chtěl zajít trochu do polemiky. Když nás neurovědci připodobňují k počítačům a strojům. Neplatí zde, že každý počítač má svého uživatele, který svobodně využívá všechny programy a s jejich pomocí je schopen vytvářet další věci? Není to spíše tak, že máme jistý operační systém, podle, kterého jsme nuceni pracovat? Nebo není to tak, že mozek je něco co nám vytváří máju , kterou musíme překonat, abychom došli k vysvobození? A co třeba experiment, kdy se napojily lidem elektrody do mozku a oni byli nuceni zvedat své ruce podle elektrických impulzů. Když se jich pak vědci zeptali, proč zvedají ruku tak lidé odpověděli. „To neděláme my, ale vy“! Kdo to tedy řekl? Mozek nebo tem kdo sídlí v mozku?
V neurobiologii mi chybí tyto otázky a polemika, podávání možností. Protože pokud se vyvarujeme podávat více možností, dostáváme se do pozitivismu, který je velice reduktivní a v této postmoderní době, prahnoucí po možnostech, naprosto nefilozofický a nedostatečný.
Už samotný Kant hovořil o jisté mřížce, s kterou pohlížíme na tento svět. Tato mřížka či „brýle“ nám poskytují pouze úzký výsek skutečnosti. Právě proto je nám jistá část světa zcela zamezena. Jak si pak můžeme nárokovat to, že jsme si zcela jistí tím, že je mozek vše a za ním pak už není nic?
Není takto reduktivní postoj spíše něco, co člověka degraduje, ponižuje? Zimbardo prohlásil: „Zlo je úmyslné chování (nebo snaha k takovému chování přimět jiné), které ponižuje, odlidšťuje, poškozuje, ničí nebo zabíjí jiné lidi.“ Není právě snaha zúžit člověka pouze a jen na ohraničený svět, tím zlem, které zmiňuje právě Zimbardo? Není to právě ono odlidšťování lidstva? Pokud si vědci budou dál tvořit své teorie a nebudou pohlížet na ty ostatní a nevezmou v potaz svou omezenost přemýšlení, budou dál vznikat obskurní teorie, které zaměřují na určitý výsek tohoto světa a nedívají se nikde jinde.
Ideál vědy by přeci neměl být v redukci světa na určité pevně dané zákonitosti, měl by vždy počítat s možným omylem a zároveň by měl odhodit svou jistotu v to, že to co objevil je správně. Falzifikace nabitého poznání je pro vědu, jedna z nejdůležitějších věcí. Paradigmata se totiž dříve nebo později vždy změní a vědci, kteří se budou držet svého poznání, bez ochoty pohlednout i jinam než ze svého zorného uhlu, budou vždy překážkou vývoje vědy. Vědec si nemůže dovolit říci je to pravda, nic jiného než náš mozek není. Nemůže si stejně tak dovolit vyvrátit axiomy, která není pojmová mysl schopna pojmout a ověřit. Jako je například bůh. Protože pak se dostává do roviny náboženství. Pokud neguje, boha a udělá z mozku to hlavní, vytváří tím nové náboženství. Náboženství, ve kterém je to primární mozek a víra založena na předpojaté jednobodově zaměřené empirii.
Ale i přes tuto kritiku si myslím, že neurobiologie je velice důležitá vědná disciplína, která je na úplném začátku. Pevně věřím, že časem přinese úžasné objevy, které posunou poznání lidstva zase dál. Kritika, kterou jsem zde podal, se netýkala čistě této vědy, ale všech věd, které inklinují k reduktivnímu pohledu a nerady si připouštějí poznatky věd druhých. Zároveň si uvědomuji, že opravdová vědecká kritika by měla poskytnout mnohem více příkladů, měla by mnohem více rozebrat danou problematiku. Toto je, ale bohužel jen seminární práce, jejímž cílem bylo pouze poukázat na to, že je „možná něco špatně“. Proto je zde vše pojímáno vše spíše obecně s pár názornými příklady.

Bambusové rido

Tohle je moje první rido, na kterém jsem se naučil cyklický dech. Kvalita zvuku, se po rozehrání o něco zlepšila, ale právě teď je nástroj ve fázi umírání. Uprostřed se objevila velká prasklina, kterou jsem musel oblepit izolepou, protože spotřeba vzduchu, která je u bambusu už tak vysoká se ještě zvětšila. „ Je to bzučák, který každého otravuje.“ Tak ho charakterizuje má přítelkyně :))

Ale i přes tyto zlou charakteristiku ho mám moc rád. Při hraní na něm si dokážu nádherně uspořádat myšlenky a na chvíli vypadnout ze zaběhnutých vzorců chování. Je to pro mě medicína a zároveň i přítel. Čím více hrajete na rido tím více si k němu budujete vztah a snad i ono k vám. Někdy vás má rádo a někdy vám nedaruje nic. A právě tomuhle vděčím za dar cyklického dechu. Nebyly to galeje, ale cesta, která mněla jasně stanovený cil a byla příjemná.

Ale svůj vrchol tohle rido už zažilo, když na něm teď hraju tak jde vidět, že je něco v nepořádku, praskliny se pomalu rozšiřují a já si říkám, že brzy budu muset toto rido opustit a dovolit mu odpočívat na čestném místě. Přece jen první rido se nezahazuje, zvláště když se do tohoto hudebního nástroje zamilujete! Dříve než úplně odejde do věčných hracích siní, nahraju ukázku, kterou zde vložím, je třeba mít vzpomínku ne?

                                                              Více obrázků zde

Demiurgos

Kdysi dávno, bylo jen jedno. A to jedno bylo zcela plné samo sebou. Obsahovalo absolutně vše a přebývala v něm absolutní jednota. To jedno bylo absolutní moudrostí a dokonalostí. Neexistoval v něm čas, ani žádná jiná kategorie. Nevíme kdy, nevíme proč, ale od tohoto dokonalého jednoho vyšlehl mocný paprsek života, který se rozprostřel po celé věčnosti.  Z tohoto parsku vyšlehl další a pak další.  Každý z těchto parsků byl jeden svět, sféra, rovina bytí.  A náš příběh započal právě v jednom z nich.

            Ve své prázdnotě jsem musel, vytvořit něco co by mi dalo smysl.  Všude okolo byla jen hmota. A já jí uvedl do pohybu. Připravil jsem nádoby a ty se naplnily. Kéž bych to byl, já kdo je naplnil. Jedno neustále přetékalo samo sebou a toužilo po tom tvořit další a další světy. Proč? To nevím. Vlastně, vím toho poměrně málo. Téměř nic. Snad jen to, že jsem ten, který jsem, ten který budu a ten který byl. Mé nádoby se naplnily božstvím. A nikdy se nesmí, dozvědět kdo jsou a co by mohly být. Jsem jejich stvořitel, jsem ten kdo, je žárlivě milující. Jsem ten, kde potřebuje jejich víru, aby mohl být.

            Jsme lidé. Jsme smrtelní. Ale oproti němu jsme svobodní. On je zaslepen sám sebou a touhou po tom být milován. Nic jiného neumí, doopravdy nemiluje, pouze lpí na lži, kterou sám stvořil. On není vykupitel ze světa chaosu. Jsme to my samotní, kdo v sobě samých naleznou jednotu. A poté se vrátíme domů. Tak jako se vracejí vlci do svých rodných lovišť. Proto slyš smrtelný. Oslavuj svou smrtelnost, protože právě ona ti dává svobodu. Nahlédni do sebe a hleď, tak dlouho dokud z tebe nespadají okovy zlého Demiurgose. Nejsi nicotný, nejsi ubohý. To pouze pomíjivá mysl, plní rozkazy svého tvůrce. Odhlédni od ní a spatříš světlo.

Úvodní pohádka

Pro úplný začátek bych vám rad pověděl pohádku, kterou jsem kdysi napsal pro velice blízkého člověka. Je to pohádková povídka, která nechce šokovat. Chce spíše dát dobrou noc.

V dobách, kdy matička země byla ještě mladá a nezkažená, žil jeden vlk - mladý a nezkušený. Byl to povahou dobrodruh a k smrti rád cestoval. Neměl smysl pro život ve smečce. Bál se, že by ho omezovala a brala mu jeho svobodu, kterou měl. Miloval, když si mohl dělat, co chtěl - lovit při svitu měsíce, dívat se na hvězdy nebo jen tak pro radost utíkat a snažit se dohonit vítr. To byl jeho život a miloval ho. Je až s podivem, že tohle tempo udržoval tak dlouho.

A jednoho dne, když prozkoumával za jednoho časného rána blízky les uviděl něco, co nikdy předtím - člověka. Náš vlk se potichu ukryl do křoví a pozoroval to zvláštní “zvíře“. Nikdy před tím něco takového neviděl.Uvažoval jestli ten tvor bude k jídlu, ale nakonec si to rozmyslel, byl moc velký a navíc věděl že velká zvěř se špatně loví. Tak ho tedy se zaujetím pozoroval.

Člověk, kterého náš vlk pozoroval byl lovec - typický vesničan, který se ve své vesnici chtěl předvést s velkým úlovkem a získat si tak respekt a uznaní od svých vrstevníku.V tom se ozval orlí křik a lovec se zadíval na oblohu. Usmál se. Ze zad sundal luk a začal mířit na oblohu - na majestátního ptáka, který byl také na lovu.

Vlk si začal uvědomovat, že se děje něco, co by nemělo. Podíval se na oblohu a uvědomil si, že nemůže dovolit, aby byl orel zabit. Bál se, ale nakonec se rozhodl. Rozběhl se proti člověku, který se už chystal střílet - bohužel pro našeho vlka. Lovec si všiml šelestu ve trávě a stačil luk strhnout dolů. Prudké trhnutí krkem ukončilo život lovčího…ovšem vlk dostal šíp do jeho zadní levé nohy. Bolestivé zakňučení se neslo až nahoru k obloze kde letěl orel. Pak už vlk nevydržel obrovskou bolest a upadl do bezvědomí.

 

Byla noc. Vlk ležel stočený v klubíčku a blízko něj stál orel. Věděl, že vlk mu zachránil život a taky věděl, že kvůli němu teď leží s šípem v noze a pravděpodobně zahyne. Chtěl mu pomoct, nevěděl proč, obyčejně by se nad tímhle ani nepozastavil a odletěl pryč k horám. Ale tento tvor ho zaujal, něčím mu připomínal jeho. Uvažoval jak by mu pomohl a najednou věděl, co udělat.

„V horách žije stará vědma - léčitelka, která je schopna mluvit se zvířaty, ona bude vědět jak mu pomoci!“ Vlk se mezitím třásl, zdál se mu asi nějaký sen. Orel se na něho podíval a řekl “ vydrž vlku, dej mi den a přijdu s pomocí, hlavně vydrž!“

A tak orel vzlétl a bez přestávky letěl přes hluboké lesy, jezera a řeky k horám, kde žila vědma. Když se blížil k horám, už z dálky slyšel hlasy svých bratrů, ale neodpověděl na jejich volání, spěchal. Spěchal tak, jako nikdy.

Vědma byla jako obvykle na sběru bylin. Když se nad ní ozval křik jejího známého orla. Přistal kousek od ní na stromě a sdělil ji, co se stalo.Vědma nečekala a dala se do přípravy kouzelného lektvaru. Byla rychle hotova, protože v tomhle umění patřila mezi mistry. Připevnila lahvičku k noze orla a dala mu jasné pokyny. Stačí, aby se vlk z láhve napil a tělo šíp vyloučí a rána se sama zacelí. Orel nečekal a letěl za vlkem.

Cesta to byla hrozná, protože začala bouřka a hvězdy nesvítily ani měsíc a orel si začal zoufat, že to nezvládne, ale něco v něm ho pořád pohánělo…pořád a pořád. A tak letěl přes bouřku, přes liják a přes vichřici zpátky do lesů. Když přiletěl čekalo ho zlé překvapení. Lidi! Našli vlka a odtáhli ho pryč do svého brlohu (pardon vesnice). Orel věděl, co se děje s takovými zvířaty chycenými lidmi. Pro pobavení je ubijí k smrti a pak cítí triumf nad divokou a zlou šelmou.

Orel letěl dál…za lidmi, kteří vlka strčili do pytle a vláčeli ho k vesnici. Určitě byl polomrtvý, ale on věděl, že když použije lektvar, vlk bude zachráněn. Když lidi došli do vesnice, strčili vlka do klece, pobíhali okolo něj a občas do něj píchli klackem.Vlk se snažil postavit a rozbít klec, ale nešlo to, bolest v nohou a z ran kterému způsobili lidé při přesunu do vesnice, byla moc velká.

Stočil se do klubíčka a doufal, že tohle všechno je jen zlý sen. Lidé šli spát. Ráno je mělo čekat jejich velké vítězství nad šelmou. A to byla šance pro orla. Prudce sletěl ke kleci a rozbil láhev, pár kapek dopadlo na vlka.

Stalo se přesně tak, jak řekla vědma. Šíp i rány zmizely. Vlk byl zdravý. Dlouze se na orla díval. Toho dne vzniklo jedno z nejzvláštnějších přátelství jaké jenom tahle země pamatuje.Vlk prudce rozbil svým silným tělem dřevěnou klec a utíkal do lesa, orel letěl za ním. A pak když byli dost daleko od vesnice si opět pohledli do oči.

Vlk seděl na skále a orel na ohořelém stromě. Dlouho mluvili a čím dál tím víc zjišťovali, jak moc si jsou podobní. Od toho dne spolu lovili, cestovali a když byla dlouhá chvíle tak i rozmlouvali.

Dvě stvoření tak rozdílná, přesto tak stejná… A co se s nimi stalo dál? Někdo by řekl, že žili šťastně až do smrti, ale já říkám „oni žili se vším co k tomu patří…a možná ještě žijí! Kdo ví, byli to vždycky dobrodruhové.“