Bambusové rido

Tohle je moje první rido, na kterém jsem se naučil cyklický dech. Kvalita zvuku, se po rozehrání o něco zlepšila, ale právě teď je nástroj ve fázi umírání. Uprostřed se objevila velká prasklina, kterou jsem musel oblepit izolepou, protože spotřeba vzduchu, která je u bambusu už tak vysoká se ještě zvětšila. „ Je to bzučák, který každého otravuje.“ Tak ho charakterizuje má přítelkyně :))

Ale i přes tyto zlou charakteristiku ho mám moc rád. Při hraní na něm si dokážu nádherně uspořádat myšlenky a na chvíli vypadnout ze zaběhnutých vzorců chování. Je to pro mě medicína a zároveň i přítel. Čím více hrajete na rido tím více si k němu budujete vztah a snad i ono k vám. Někdy vás má rádo a někdy vám nedaruje nic. A právě tomuhle vděčím za dar cyklického dechu. Nebyly to galeje, ale cesta, která mněla jasně stanovený cil a byla příjemná.

Ale svůj vrchol tohle rido už zažilo, když na něm teď hraju tak jde vidět, že je něco v nepořádku, praskliny se pomalu rozšiřují a já si říkám, že brzy budu muset toto rido opustit a dovolit mu odpočívat na čestném místě. Přece jen první rido se nezahazuje, zvláště když se do tohoto hudebního nástroje zamilujete! Dříve než úplně odejde do věčných hracích siní, nahraju ukázku, kterou zde vložím, je třeba mít vzpomínku ne?

                                                              Více obrázků zde