Při návštěvách Neuroetických seminářů, mě zaujalo a snad i trošku zarazilo to, že neurobiologické přístupy se snaží člověka redukovat pouze na živoucí stroj, jehož úkolem je rozmnožit se a dál předat svůj genový kód.
Velice mi také vadí, že Neuroetika, zapomíná na ostatní vědy. Jakožto je například psychologie. Pominu li velkou inspiraci v behavioristických teoriích. Pořád zde zbývají odnože, které mají co k lidské mentalitě říci. Psychoanalýza, diskutabilní ale přesto uznávána transpersonální psychologie. Stejně tak opomíná Religionistiku, což je na jednu stranu docela pochopitelné, neurobiologie je věda čistě materiální. Ten hlavní princip kolem, kterého se vše ubírá, je mozek a veškeré věci, kterým věříme, si vytvořil právě on, aby nám usnadnil pobyt na tomto světě. Pocity posvátna jsou tudíž jen iluzí, kterou nám poskytuje náš mozek, k tomu abychom mohli plnohodnotně žít. Protože člověk bez jistého druhu víry, není schopen existovat. Projevy posvátna a všechny stavy jim způsobené vytváří pouze náš mozek. Zní to logicky, ale je zde velice zásadní chyba, která je neskutečně tristní a svědčí o tom, že neurobiologové v sobě nemají základy filozofického uvažování, které se drží zdravé pochybnosti a tolerance. Neurobiologové už svou pravdu mají a tou pravdou je to, že mozek je měrou všech věcí, které člověka dělají člověkem.
Člověk jako takový je tvor racionální. Tedy je schopen uvažovat a vytvářet různé koncepty a pohledy na svět. Naše západní tradice myšlení se pevně drží uvažování pojmového. Pojmové uvažování, se vyznačuje tím, že je schopno vytvořit obecné výroky a díky nim pak uchopovat svět. Těmito obecnými výroky jsme schopni bez problému označit všechno, co existuje v hmotném světě. Problém nastane, pokud se snažíme označit něco co by mělo tento svět přesahovat. Zůstane zde pak jen prázdný pojem, který obecný pojem nijak nevystihuje a nic o něm nevypovídá. Díky tomuto problému vznikly nejrůznější metafyzické teorie, které se s tímto problémem pokoušely vyrovnat, a právě díky nim vznikaly úžasné myšlenkové konstrukce, které bohužel o skutečném světě moc nevypověděly a spíše než vědou byly pohádkami.
Pojmové uvažování, je tedy značně omezeno (peras). Pokud zůstaneme na této rovině omezenosti, tak se veškeré teorie o podstatě člověka a bohu stávají vyvratitelnými, protože jsme nucení používat snadno vyvratitelný axiomatický systém. Příkladem budiž Neurobiologická teorie, jejíž hlavním axiomem je to, že vše co dělá člověka člověkem, pramení z mozku. Ač to na první pohled jako axiom nevypadá, je to tvrzení, které se podobá velice například tvrzení, že vše co dělá člověka člověkem, pramení z jeho duše. Rozdíl je v pouze v tom, že duše není prokázána mozek ano.
Neurobiologie předkládá spoustu výzkumu, které její argumenty potvrzují. Ale chybí jí zde diskuze s filozofy, religionisty, psychology. Chybí zde Falzifikační procedura. A tím pádem neurobiologie jako taková vypadává z oboru filozofie. Ona už nehledá, ona ví. Toto byla kritika v rámci západního filozofického uvažování. Nyní postoupíme k rozdílnému jazyku uvažování. K východní filozofii, která se v očích vědy jeví, jako nevědecká, protože často tíhne k mysticismu. Ale v rámci tohoto referátu muže nabídnou zajímavou kritiku, která se správným výkladem bude adekvátní i pro náš západní systém uvažování.
„Kdo zří mnohost, a nikoliv jednotu, putuje od smrti k smrti.“ Na to dodává velice slavný a uznávaný Bengálský filozof a básník Thakur: „Je to úplnost propojená v částech, nekonečnost odhalující se v okamžení. Touto úplností je Pravda, jediná, úplná, „věčná“, absolutní cíl našeho směřování. Těmi částmi jsou všechny naše pravdy, ať „vědecké“ či nevědecké, které teprve dohromady skládají pravdu celou. A jakožto lidé s mnohasetletou kulturní tradicí spojenou novověkou vědou „zříme mnohost těchto pravd“ odhalující se v ohraničeních, ať již jedná, střídá druhou v chronologiích naší kulturní historie, nebo ať již leží před námi. Ohraničují se vůči sobě navzájem a přecházením od jedné této pravdy k druhé. Putujeme od smrti k smrti. A přece však je některým dáno zřít nekonečnost, v niž se všechna ohraničující se odhalení skládají.“
Když jsme nyní slyšeli tento úryvek slavného Indického básníka a filozofa pozorujeme, že měrou pravdivosti, zde není vědeckost ale nazření. Východní metafyzické teorie pravdy ve svém základu a teď to docela zobecním, počítají s tím, že lidské ratio je ze své podstaty omezené. A není schopno pojmout pravdu ve své úplnosti. Pravda zde nese mnohem více než jen poznání, toho, že jen něco skutečné případně, že je něco verifikováno. Pravda je zde naplnění daného jedince. Protože jen jedinec, který dosáhl nazření, osvícení, nirvány, probuzení. Zná absolutní pravdu. Je nedělitelná, pojmově neuchopitelná, je ve skrytu. Cesta k ní vede skrz kontemplaci a empirii. Když slyšíme toto, je docela zřejmé proč západní vědecký svět tuto teorii pravdy odmítá. Není ověřitelná racionálními postupy. Přece jen vědci se nesníží k tomu, aby prováděli po dobu několika let meditace a další nejrůznější praktiky východních filozofických systému, když při tom úspěch není zaručen! Není to vědecké, nedá se to měřit, nedá se to zopakovat. Ale zase na druhou stranu, není stejně tak nevědecké říct bez jakéhokoliv empirického ověření těchto praktik, že se jedná o něco naprosto nesmyslného? Možná snad proto, že tyto teorie pravdy sebou nesou poznání absolutní, je pro vědu nepřijatelné. Vědecké teorie používají pojmový systém, ratio a tudíž si absolutno nárokovat nemohou. Možná by bylo lepší připustit, že existují i jiné systémy než ty vědecké. Jen používají zcela jiný myšlenkový aparát než pojmový. Nechci tím říkat, že je vědecké myšlení zbytečné. To rozhodně ne, život bez něj bych si dnes jen těžko dokázal představit. Chci pouze říct, že by mělo trochu slevit ze své arogance a předpojatosti a mezi těmito vědami bohužel nalézá i neurobiologie.
A při tom je mi velice líto, že tato věda nespolupracuje s těmi ostatními. Nelze jí totiž upřít, že mozek je náš primární orgán. Je pro nás něco, jako je procesor a základní deska v počítači. To jak se tento „počítač“ programuje, nevíme. Víme jen, že máme nějaké „programy“. Podle kterých jsme schopni se pohybovat v tomto světě. A nyní bych chtěl zajít trochu do polemiky. Když nás neurovědci připodobňují k počítačům a strojům. Neplatí zde, že každý počítač má svého uživatele, který svobodně využívá všechny programy a s jejich pomocí je schopen vytvářet další věci? Není to spíše tak, že máme jistý operační systém, podle, kterého jsme nuceni pracovat? Nebo není to tak, že mozek je něco co nám vytváří máju , kterou musíme překonat, abychom došli k vysvobození? A co třeba experiment, kdy se napojily lidem elektrody do mozku a oni byli nuceni zvedat své ruce podle elektrických impulzů. Když se jich pak vědci zeptali, proč zvedají ruku tak lidé odpověděli. „To neděláme my, ale vy“! Kdo to tedy řekl? Mozek nebo tem kdo sídlí v mozku?
V neurobiologii mi chybí tyto otázky a polemika, podávání možností. Protože pokud se vyvarujeme podávat více možností, dostáváme se do pozitivismu, který je velice reduktivní a v této postmoderní době, prahnoucí po možnostech, naprosto nefilozofický a nedostatečný.
Už samotný Kant hovořil o jisté mřížce, s kterou pohlížíme na tento svět. Tato mřížka či „brýle“ nám poskytují pouze úzký výsek skutečnosti. Právě proto je nám jistá část světa zcela zamezena. Jak si pak můžeme nárokovat to, že jsme si zcela jistí tím, že je mozek vše a za ním pak už není nic?
Není takto reduktivní postoj spíše něco, co člověka degraduje, ponižuje? Zimbardo prohlásil: „Zlo je úmyslné chování (nebo snaha k takovému chování přimět jiné), které ponižuje, odlidšťuje, poškozuje, ničí nebo zabíjí jiné lidi.“ Není právě snaha zúžit člověka pouze a jen na ohraničený svět, tím zlem, které zmiňuje právě Zimbardo? Není to právě ono odlidšťování lidstva? Pokud si vědci budou dál tvořit své teorie a nebudou pohlížet na ty ostatní a nevezmou v potaz svou omezenost přemýšlení, budou dál vznikat obskurní teorie, které zaměřují na určitý výsek tohoto světa a nedívají se nikde jinde.
Ideál vědy by přeci neměl být v redukci světa na určité pevně dané zákonitosti, měl by vždy počítat s možným omylem a zároveň by měl odhodit svou jistotu v to, že to co objevil je správně. Falzifikace nabitého poznání je pro vědu, jedna z nejdůležitějších věcí. Paradigmata se totiž dříve nebo později vždy změní a vědci, kteří se budou držet svého poznání, bez ochoty pohlednout i jinam než ze svého zorného uhlu, budou vždy překážkou vývoje vědy. Vědec si nemůže dovolit říci je to pravda, nic jiného než náš mozek není. Nemůže si stejně tak dovolit vyvrátit axiomy, která není pojmová mysl schopna pojmout a ověřit. Jako je například bůh. Protože pak se dostává do roviny náboženství. Pokud neguje, boha a udělá z mozku to hlavní, vytváří tím nové náboženství. Náboženství, ve kterém je to primární mozek a víra založena na předpojaté jednobodově zaměřené empirii.
Ale i přes tuto kritiku si myslím, že neurobiologie je velice důležitá vědná disciplína, která je na úplném začátku. Pevně věřím, že časem přinese úžasné objevy, které posunou poznání lidstva zase dál. Kritika, kterou jsem zde podal, se netýkala čistě této vědy, ale všech věd, které inklinují k reduktivnímu pohledu a nerady si připouštějí poznatky věd druhých. Zároveň si uvědomuji, že opravdová vědecká kritika by měla poskytnout mnohem více příkladů, měla by mnohem více rozebrat danou problematiku. Toto je, ale bohužel jen seminární práce, jejímž cílem bylo pouze poukázat na to, že je „možná něco špatně“. Proto je zde vše pojímáno vše spíše obecně s pár názornými příklady.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat