Mág

Cesta dnes ubíhala nádherně. A já byl konečně na té cestě, o které jsem vždy snil. Sám a šťastny ze své vlastní nezávislosti. V torně jsem měl vše potřebné. Svíčky, svojí knihu hodně jídla a vodu. Najdu si vlastní místo kde budu žít. Vybuduji si vlastní věž a konečně budu mít čas studovat tajemné vědy do té hloubky, aniž by mě kdokoli rušil. Budu jen já a má věda. Je toho tolik co objevovat…

Planiny byly ideální místo pro osamělé mágy, kteří hodlali studovat tajemné umění v soukromí ničím nerušeni. Jedinou společností jim byl ledový vítr, vytí vlků a nádherná polární žáře. Orick přesně věděl, co chce a vydal se až k samotnému konci planin, tam kde se neodvážil téměř nikdo. Vypravil se ke stěně světa.

Pohled na rozeklané vrcholky stěny světa mě ochromil. Pohoří táhnoucí se celým kontinentem budilo respekt. A bylo to také ideální místo pro mou věž. Pomalu jsem zavřel oči a začal formovat své myšlenky. Vytvořil jsem jednu velkou, která na malý moment zaplnila celou mojí mysl a pak jí prudce vystřelil proti skále, která byla nejblíže. S potěšením jsem otevřel oči a pozoroval, jak se kámen trhá ze skály a formuje do podoby, kterou jsem si vybral.
A teď přijde ta horší část. Nesnášel jsem, když jsem musel zabít strom, pro to abych získal potřebné dřevo pro přežití. Stromy, které byly poblíž, se zdály být ideální. Lehkým krokem jsem k nim došel a každému z nich jsem se omluvil a snažil jsem se jim vysvětlil, že jejich dřevo je pro mě naprosto klíčová věc.
Opět jsem zavřel oči a začal formovat myšlenky. Tentokrát bylo myšlenek více. Okenice, stoly, police na knihy…Otevřel jsem oči. Stromy se prudce vytrhly ze země a začaly se formovat do jiné podoby. Opravdu nerad berou cizí životy…
Život ve věži byl skvělý. Netrvalo dlouho a brzy jsem si začal přivolávat všechny potřebné knihy, které jsem potřeboval ke svému studiu. Byla to nádherná doba, studovat až do večera. A ve chvílích volna jsem stál na vrcholu své věže a pozoroval nespoutané planiny. Život se tehdy zdál byt jasně určen. A já se začal pomalu blížit svému cíli. Tomu cíli, kvůli, kterého jsem zahodil svůj dosavadní život s lidmi. Změnit svůj osud smrtelníka, uniknout osudu, který mi byl nalinkován, vymanit se smrti. Získat Nesmrtelnost.
Byly, jen dvě mi známe možnosti stát se nesmrtelným. Buďto obětovat svojí duši a stát se Lichem. Nemrtvým kouzelníkem. Ale po pravdě cena to byla neskutečně vysoká, proto jsem tuto cestu zamítl hned od začátku. Byla další možnost. Existoval kámen, s jehož mocí se daly uskutečnit všechny sny. Kdysi dávno jej vytvořil čaroděj, který se rodí jednou za stovky let, ba stovky, jednou za tisíc let. Když si ale uvědomil jeho moc, ukryl ho zde na planinách. Před lidmi… Já jej ale nehodlám zneužít. Chci si splnit jen své přání nic víc.
Byl jsem připraven vyrazit. Nechal jsem svojí věži, věží… Čtení starých spisů mě už unavovalo. Nevěděl jsem ale, kde začít. Snažil jsem se uvážit, kde čaroděj mohl ukryt ten kámen. Usmál jsem se. Možná nastal čas zeptat se…
Vše bylo připraveno, všechny nápisy v kruhu seděly. Zavřel jsem oči, pomalu jsem začal odříkávat staré zaklínadlo. Vzduch se začal vlnit. Nápisy se rozsvítily. A uvnitř kruhu se objevila pokroucená postava, která na mě začala syčet.

Orick: Démone…Vítej v základní materiální…
Demon: Co chceš človíčku!?
O: Ach přímo k věci... víš co hledám musel sis to přečíst v mé mysli když jsem otevřel průchod.
D: Já ale nevím kde ta věc je!
O: Víš a řekneš mi to…Přikazuji ti to!
D: Nenávidím tě!
O: Mluv!
D: Kuldahar!
O: To druidské město?
D: Ano!
O:Jistě Kamenné srdce! Mělo mě to napadnout hned! Nikdy to nebyl druidský artefakt. Byl to kámen, který hledám. Výborně!
D: Uvolni mě… Chci zpátky do Hadesu…
O: Ne… Do Hádesu nepůjdeš…
D: Cože?
O: Říká ti něco Mt Jolonir démone? Vyšší sféra? Hora kde se rodí Dévy?
D: Ne! Nemůžeš…
O: Můžu…

Po pravdě démony jsem nikdy neměl rád. Pro démona dostat se na Mt.Jolonir je to samé, jako když se dostane Déva na Hades. Dévové z něj buď vysají všechno zlo a změní ho na sobě rovného, anebo ho jednoduše zničí. No snad budou mít dnes dobrou náladu…
Kuldahar! Velký dub tyčící se až k nebi. Největší svatyně Druidů jaká kdy byla vytvořena. Cíl se blížil. Můj velký sen se blížil…
Impozantní pohled na velký Kuldaharský dub mě uchvátil. Pulzující síla přírody jim naprosto přetékala. Když jsem vešel do jeho stínu, ucítil jsem teplo. Bylo to příjemné jarní teplo. Nedalo se to srovnat se zimou, která panovala na planinách. Bylo okolo něj věčné jaro. Ale vše vypadalo opuštěně. Nikdo se mě ani nepokusil zastavit, když jsem vcházel do budovy, kterou obepínaly kořeny dubu. Uvnitř jsem narazil na postavu v jednoduché hnědé kápi. Usmála se na mě.

Druid: Vítej… Oricu!
Orick: Jak víš, kdo jsem?
D: Tvá touha po kamenném srdci tě prozradila už z dálky.
O: Dobrá, víš co chci! Dáš mi to?
D: Ne... Nechápeš sílu toho předmětu.
O: Chápu ,jsem mág Druide!
D: Jsi chlapec, který má neskonalý talent! Ale prahneš po něčem, co je proti rovnováze!
O: Cože?
D: Rovnováha! Nemůžeš narušit přirozený běh věcí. Smrt patří k životu. Je to jen schod na cestě.
O: Ne! Smrt je podle mě něco co bylo vytvořeno proto, aby byly vyčleněni jedinci kteří nedokáží dosáhnout takové úrovně, aby se jí vyhnuli!
D: Ach hlupáčku… Myslíš si, že snad někdo takové úrovně dostál?
O: Já budu první! A klidně ať jsem jediný!
D: Tvá touha ti zastínila tvojí bystrou mysl.
O: Jsi dogmatik! Rovnováha…je jen pojem nic víc.
D: Pochop, že v kameni je velká moc…
O: Já ten kámen znám! Studoval jsem ho každou noc!
D: Studoval jsi knihy…
O: Vím co obnáší jeho užití…
D: Opravdu?
O: ANO!
D: Dobrá tedy… Když to tak opravdu chceš je to tvá volba je na podstavci. Co se má stát, to se stane.

Dychtivě jsem ho vzal do ruky. Triumf! Vítězství! Spokojenost. Dokázal jsem to, prostě jsem to dokázal. Stanu se nesmrtelným. Formovat mysl. Pomalu. Mé přání. Cože?Ne tohle ne. Každá myšlenka se stává…realitou.
I ta nejhloupější podvědomá. Jsem mág, umím zastavit svojí mysl. Teď! Nejde to. Proč to nejde! Musím zastavit mysl. Proč myšlenky přibývají? Je to jako řeka. Valí se přeze mě.
Oheň. Proč myslím na oheň?! NE!

D: Oricku slyšíš mě!?
O: Bolí to…Zastav to…Myšlenky přibívají roztrhá mě to…
D: Oricku…Velký dub hoří! Formují se tu tvojí démoni, kteří jen čekali na chvíli jako je tato. Všechny tvé myšlenky se derou na povrch a začínají ožívat!
O: Zastav to!
D: Nemůžu…Musíš je sám zastavit. Ovládni svojí mysl mágu!
O: Nejde to! Zkoušel jsem ale nejde to pomož mi!
D: Sám jsi to chtěl a teď to máš! Není v mé moci ti pomoci...

Mysl se mi tříštila na kusy. Má pracně budovaná a trénovaná mysl. Kámen tak nezdolné moci zničil zároveň všechny mé ochrany, které jsem kdy měl. A teď vše co jsem skrýval, vyšlo na povrch. Každou sekundu se má mysl napínala a napínala v neskutečné křeči. A já začal křičet, plakat…smát se. Věděl jsem, že začínám ztrácet zdravý rozum. Musel jsem něco udělat. Nemohl jsem se stát bláznem s obrovskou mocí. S takovou moci, že bych mohl opravdu zformovat svět do své podoby. Pochopil jsem, co musím udělat. Bylo mi zároveň líto, že jsem se nechal nést svojí vášní až tak daleko. Kdybych nebyl hlupák tak jsem mohl žít šťastný život. Jako mág. Mohl jsem si najít družku a sdílet s ní své vědění. Mohl jsem udělat pro svět něco dobrého. Mohl jsem procestovat celý svět. Mohl jsem přijmout svůj osud. A místo toho…V poslední záblesku agonie jsem se soustředil na jednu jedinou myšlenku. Oheň! Neskonalé teplo mě pohltilo.

S mágovým vzplanutím všechny jeho myšlenky uhasly.