Večerní průlet myslí

Traduje se, že pomíjivost je špatná. Je prý dobré hledat něco stálého a trvalého, jistotu. Co když, ale dosáhneme stálosti a nepomíjivosti? Něčeho trvalého? Jak se pak zachová naše neklidné a nestále srdce? Stálost přijme jako něco samozřejmého, přijme jí jako něco co tu bude vždy a proto není potřeba se tím zabývat dále. Místo toho se raději zaměříme na něco co je nestále a nedostupné. Na něco nestálého protože srdce je samo o sobě nestálé, jak by pak mohlo milovat něco stálého?

Vztahy ve kterých, byla nejdříve nestálost, umírají na zdánlivý pocit stálosti, který přivádí věčně živé srdce do hniloby. Pokud je člověk schopen milovat nesmí mít absolutní jistotu, která zapříčiňuje pocit stálosti. Láska je podle mně něco živého, věčně se pohybujícího, a jakmile o to přijde, vyhnije. Když nad tím tak uvažuji, je to vlastně střed mezi stálosti a pomíjivostí. Něco co osciluje. To co se v přírodě nehýbe, je mrtvé, myslím, že to platí i pro pocity. Když člověk řekne, miluji, není to nikdy definitivní, platí to pro danou chvíli. To co bude za pár minut, hodin, dnů je nejisté. A je to sakra při všech bozích co nám serou na hlavu krásné. Protože jedině v tom můžeme najít stálost, která má své základy ve věčné hrozbě pomíjivosti. Kašlu na věčnou vyhnilou stálost, chci tu živou, která je lidská a právě proto může i umřít.

Myslím, že to snad platí pro myšlenky.

A pro samotnou přírodu.

Mám rád postmoderní dobu, je tu tolik realit, tolik pohledů, které když se zkombinují, vytváří výsek celku. Tohle je jeden malinkatý výsek, pohled, kterým vnímám svět. Je rozporný i nerozporný. Není tak lehce postihnutelný a neuznává pravidlo nerozpornosti.