Ve svých myšlenkách se stále vracím ke kritickému momentu svého života. Znáte to, nikdy nevíte kdy přijdou, ale když přijdou poznáte to.
Má kritická chvíle nastala tehdy když se vedle mne zničehonic objevila kytara. Matka od mé přítelkyně mi jí dala s tím, že bych mohl taky zkusit hrát, v té době jsem hrál na didgeridoo, ale pořád mi u toho něco chybělo.
Když jsem darovanou kytaru vytáhl z prohnilého obalu nestačil jsem se divit. Byla totálně obitá, odrabaná a k tomu všemu měla téměř vytrhnutou kobylku. Nelenil jsem a hned jsem si na ní zkusil zahrát. Měla jen jednu strunu, takže jsem do ní bouchal co to šlo a snažil se vyluzovat nějaké ty tony. Už tehdy jsem věděl, že se něco změnilo, ale netušil jsem jak moc.
Období radosti ze hry se střídá s obdobím frustrace a neumětelstvím. A touha proniknout do tajů samotného tonu je každým dnem větší a větší. Slova na papíře vypadají tak mrtvě. A naopak slova a příběhy, které jsou přeneseny do jemných harmonií jsou živé a nabádají následování. Každá soustava tonů představuje příběh, ale lze jít i dál. Každá soustava tonů pak představuje svět, do kterého je možno nahlédnout. A přesně v tomhle momentu přestávají stačit slova a všechna tahle omáčka. V tomto momentu je třeba utichnout a naslouchat. Nebo naopak zpívat, hrát a vtisknout se do nabízeného světa. Otázkou je, kam tyto světy směřují. Měli snad dávní bharatovci pravdu?
Kytara a její možnosti mně ukázala a ukazuje, že ve světě je neskutečně mnoho tajemství. A co víc, tyhle tajemství nejdou vyčíst, vyslyšet. Tajemství, jdou pouze zakusit a prohlubovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat